Aktuálně
29. 07. 2016

K politizaci sportu došlo už v momentě, kdy doping začal v Rusku organizovat politický orgán – státní ministerstvo sportu. Pokud někdo hořekuje nad politizací ze strany  Mezinárodní atletické federace (IAAF), pláče na špatném hrobě. Tím správným hrobařem ruské olympijské atletiky je ruské ministerstvo. 

K hodnotám sportu a mezinárodního olympijského hnutí patřil především rozvoj těla, vůle a ducha. Stačí se podívat na dva úvodní články Olympijské charty (celá charta zde):

1. Olympismus je životní filozofií, povznášející a vyváženě spojující v jeden celek zdatnost těla, vůle a ducha. Spojením sportu, kultury a výchovy usiluje olympismus o vytvoření způsobu života, založeného na radosti z vynaloženého úsilí, na výchovné hodnotě dobrého příkladu, sociální odpovědnosti a na respektování základních universálních etických principů.

2. Cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti.

Doposud bylo možné chápat doping jako individuální narušení těchto hodnot. V momentě, kdy jejich narušování začne záměrně a masově organizovat narušování nějaký stát, nesmí se divit, že i jeho příslušníci za to budou pykat. I mně vadí uplatnění kolektivní viny, ale je to důsledek státního politického zásahu do fair play. A pokud jsou neprávem postižení i ti atleti, kteří jsou „sportovci duší i tělem“, tak by jim poplivání olympijských hodnot jejich státem nemělo být lhostejné a měli by se oni sami ozvat. Přece nemohou dobrovolně reprezentovat zemi, která olympijskou myšlenku cíleně pošlapává. Pokud jim však jsou olympijské hodnoty ukradené a jde jen o to, jak nejjednodušeji urvat medaili, nemají na olympiádě co dělat! Olympijské hry jsou něčím větším. Je to světový svátek sportu.

Vlastně mě ani nepřekvapuje, že je to právě Rusko, které ze lži a podvodu udělalo součást své oficiální vojenské a zahraničněpolitické doktríny. Takové zemi nemůže být nic svaté, tedy ani olympijská charta. My bychom si ale tyto hodnoty neměli nechat rozbít, zvlášť v dnešní době, kdy se vše relativizuje a zpochybňuje.

 

Vyšlo v Lidových novinách, 29.7.2016

 

 

 

28. 07. 2016

Útok ve francouzském Rouenu ukazuje, že cíle islamistů jsou zcela opačné než cíle uprchlíků a jiných migrantů. Zatímco uprchlíkům jde o život a migrantům o lepší život, islamistům jde o zničení prostředí pro lepší život. Křesťané se zpravidla profilují jako zastánci uprchlíků, a tak útok na ně je i útokem nejen na hodnoty Evropy, ale i na uprchlíky.

15. 07. 2016

Dnes ráno jsem byl hostem ve studiu ČT24, kde jsem komentoval mimo jiné i včerejší teroristický útok v Nice. Záznam rozhovoru od cca. 40:00 minuty naleznete zde  

Napsal jsem
28. 07. 2016

Masová zatýkání v armádě, stanné právo, vládnutí pomocí dekretů, příprava znovuzavedení trestu smrti, odstoupení od Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, zavírání škol a univerzit atd. atd. Takové zprávy z Turecka byly ještě před několika týdny nepředstavitelné.

Převratný odklon Turecka od klasické demokracie vyvolává řadu otázek. Šlo o puč zinscenovaný – podle vzoru zapálení Reichstagu nacisty? Jak je možné, že následné čistky byly tak dobře připraveny? Máme se obávat další imigrační vlny z Turecka? Budou její součástí i sami Turci? Ohrožuje tento vývoj také naši bezpečnost v rámci NATO? Mezi všemi těmito otázkami, které si nyní klademe, mě osobně pálí zejména tři zásadní věci:

1. Můžeme k tomu všemu nemlčet při vědomí, že se Erdoğan možná „pomstí" znovuotevřením stavidel migrační vlny?

2. Co když se Atatürk mýlil a průměrný Turek si skutečně nepřeje sekulární demokracii západního střihu? Jak se s tím snoubí naše odkazy na demokracii?

3. Získal by Erdoğan i po čistkách ve volbách přes 50 % hlasů? A bude vůbec v dohledné době ještě nějaká příležitost si tuto skutečnost ověřit v demokratických volbách, když je opozice likvidována?

Přímý vliv na naši bezpečnost

Pojďme to ale rozebrat od začátku. Povinností každého státu, tedy i našeho, je postarat se o bezpečnost svých občanů. Nestačí tedy jen konstatovat, že českým turistům na tureckých plážích se nic nestalo. Významnou zárukou naší bezpečnosti je naše členství v NATO. K tomu patří jisté povinnosti. Mimochodem – jednou z našich povinností je financování armády v dohodnuté výši, které plníme jen částečně. Ať chceme, nebo ne, Turecko je, nebo alespoň doposud bylo, východní baštou NATO, když si odmyslíme jeho prohřešky ve vztahu k IS.

Turecko navíc nyní potřebujeme i k řešení migrační krize. V současnosti údajně zadržuje na svém území 2,5 milionu migrantů potenciálně směřujících do Evropy. Migrační krize znamená destabilizaci Evropy, a tudíž se i toto přímo dotýká naší bezpečnosti.
Je tedy jasné, že tureckou spolupráci k zajištění naší vlastní bezpečnosti potřebujeme. Ale – masová podpora turecké veřejnosti vůči Erdoğanovým krokům se nám nezamlouvá, protože Evropa je postavena na určitých hodnotách a současné Turecko je zjevně nesdílí a nechce sdílet.

A naší povinností je tyto hodnoty chránit, především v Evropě, a lidem mimo Evropu pomáhat ke svobodě, demokracii a právnímu státu do míry, která neohrožuje naši bezpečnost. Tuto míru ale musíme testovat, pro jistotu nedělat nic není řešení. Co nám tedy zbývá?

Jak podráždit Erdoğana

Myšlenky na zavedení sankcí bych v tuto chvíli odmítl. To, co se v Turecku děje, je vnitrostátní situace, která se dramaticky liší např. od okupace Krymu či východní Ukrajiny. Navíc neumíme s určitostí říci, do jaké míry je masová podpora Erdoğanovi umělá.
Jak jinak testovat tu míru možné obhajoby západních hodnot? Co třeba pozastavit účast tureckých fotbalových klubů v soutěžích organizovaných UEFA – byl by to správný vzkaz prostému tureckému voliči o tom, co si Evropa o jeho konání myslí? Fotbal je v Turecku druhé náboženství, tedy oblast pro mnoho lidí citlivá.

Že jde o politizaci sportu? Ano, ale jsou snad politizace akademických svobod, jejich omezování, zavírání univerzit, vyhánění děkanů a profesorů přípustné? Máme se tvářit, že masové porušování lidských práv nemá co dělat se sportem? Anebo si řekneme, že když máme vztahy se Saúdskou Arábií, kde existuje trest smrti, a to dokonce kamenováním, tak je třeba tureckou změnu prostě přijmout?

Možná by správná reakce měla vzejít od jednotlivců. Turecko je oblíbená dovolenková destinace, neměli bychom si tedy říci, že když Erdoğan dělá z Turecka žalář, my tam nepojedeme? Je sice pravděpodobné, že takové odhodlání nám vydrží tak rok, možná dva, ale…

U obou těchto nápadů zůstává otevřená další otázka: opravdu si myslíme, že režim, který se právě chystá k masové popravě padesáti tisíc lidí, se bude ohlížet na fotbal či turistiku? Odpověď je nasnadě: výsledkem by bylo spíše poškození řadového občana a podráždění Erdoğana. Pokud je to ovšem ten občan, který drží Erdoğana u moci, pak to stojí za úvahu.

Publikováno v magazínu Dotyk 26.7.2016

16. 07. 2016

Komise J.- C. Junckera si dala do vínku heslo „velká ve velkých věcech a malá v malých“. Chce se tedy soustředit jen na velké věci. S tím možná někomu disonuje nařízení o emisích nesilničních vozidel, mezi nimiž přičinliví novináři objevili i sekačky. A bylo zaděláno na mediální poprask takového rozměru, že někteří méně stateční kolegové europoslanci dokonce změnili záznam o svém hlasování.

Ani já nejsem přesvědčen o tom, že bychom takovou legislativu nutně potřebovali, ale nevadí mi. Zato ten poprask okolo mi nápadně připomíná výsměch spořivým žárovkám. Nevím totiž, co je špatného na úspoře elektřiny. O to větší překvapení pro mě je, jak mnoho lidí nasedlo na tu posměvačnou vlnu, jejíž obsah spíše vypovídá něco o nich samotných a jejich nepoužívání hlavy, než o žárovkách, sekačkách a EU.

Že jsem to s tím „nepoužíváním hlavy“ přehnal? Nemyslím. Stačí si položit jednoduchou otázku: proč se kvůli sekačkám a žárovkám posmíváme hloupému Bruselu a neposmíváme se Česku? Česko totiž v Radě ministrů EU hlasovalo jak pro žárovky, tak pro sekačky. Neposmíváme se spíš sami sobě? My jsme také součástí Evropské unie, takže výsměch Bruselu je výsměchem nám samotným. Pokud někteří volají kvůli takovým věcem po vystoupení z Unie, měli by tedy především volat po vystoupení …z Česka.

Kupodivu na tuto populistickou vlnu nasedl i tak zorientovaný komentátor jako Martin Fendrych. Ke konci svého blogu „Masové vraždění v Nice, teror nového věku. A Brusel reguluje sekačky na trávu. Něco je špatně“ (zde) nejprve chabě propojil útoky z Nice s brexitem s tím, že „jednou z příčin Brexitu byla také neschopnost (a neochota, nezapomeňme) chránit vnější hranice EU“. Ta chabost spočívá jednak v tom, že vnější hranici si chrání jednotlivé členské státy, ne EU, druhak v tom, že Británie není v Schengenu a hranici si vždycky chránila sama. A završuje to druhou úvahou, že reakcí na brexit v Bruselu mj. je „nové závazné nařízení o sekačkách na trávu.“ 

Jak jsem napsal, nehodlám toto nařízení obhajovat, nejsem jeho fanouškem. Ale s takovými komentáři jako je ten Fendrychův to daleko nedotáhneme. Kdyby se snažil být jen trochu objektivní, tak by dodal nejméně tři věci: 

Zaprvé, Evropský parlament především ve stejnou dobu schválil vznik evropské pobřežní a pohraniční stráže – podpůrné jednotky o síle 1500 mužů, důležité opatření na podporu členských států při jejich odpovědnosti za ochranu hranice. Mimochodem, do toho nám Fendrychova slova „(a neochota, nezapomeňme) chránit vnější hranice EU“ nějak nesedí, že?

Zadruhé by se pan Fendrych kvůli objektivitě podíval na českou politickou scénu. A co by viděl? Český premiér v rámci nicejských útoků a brexitu řeší homofobní soc-dem poslankyni Nytrovou, předseda sněmovny vítá předsedkyni Všelidového shromáždění ČLR a ministr financí s podezřením na mnohonásobný střet zájmů vše pokládá za útok na svoji osobu. 

A zatřetí, má se život kvůli nicejským útokům a brexitu zastavit? To bychom byli tam, kde nás teroristé chtějí mít. Jistě, bezpečnost je priorita. Bezpečnost není luxusní přívěšek, který si koupíme, když už je vše ostatní zaplaceno. Je to předpoklad prosperity a dobrého života. Ale brexit? Dnešní Unie začala dvacet let předtím, než do ní bylo napotřetí dovoleno Británii vstoupit. Proto brexit je pro Unii politováníhodná událost, oslabení a výzva k sebereflexi, ale ne katastrofa. Katastrofou by bylo, kdyby se rakovina populistických hodnocení evropské spolupráce podstatněji promítla do reálné politiky. Ale to si pravděpodobně nepřeje ani pan Fendrych.

07. 07. 2016

04. 07. 2016 | 20:41

Na sociálních sítích je některými brexitovými příznivci šířen příspěvek z blogu Martina Pánka nazvaný Omyly europoslance Zdechovského (zde). Musím podotknout, že sebevědomí autorovi nechybí, základní znalosti však ano. Dovoluji si tedy jen na prvním odstavci jeho článku názorně ukázat, o jaký typ informací se jedná a jaké bludy šíří mezi veřejnost.

Autor zpochybňuje nejen výrok europoslance Zdechovského, ale i řady renomovaných ekonomů, že brexit způsobí Británii ekonomické či politické škody. Zajímalo by mě, za co tedy považuje pokles libry (ta mimochodem padala již před referendem) nebo omezení investic. Na pořadu dne jsou totiž i úvahy o rozpadu království, což by přineslo i řadu bezpečnostních rizik. Proč by pak nějaká Anglie a Wales s 56 miliony obyvatel měly mít místo stálého člena v Radě bezpečnosti OSN? Nehledě na to, že národ je emočně rozpolcený a plný xenofobie. To asi panu Pánkovi také nevadí.

Velká Británie prý všechny škody vykompenzuje (ty ovšem podle autora nenastanou) dohodami o volném obchodu mj. s USA. Autor zde odkazuje na návrh takovéto dohody v americkém kongresu. V rámci objektivity by se však slušelo uvést, že hlavní vyjednavač pro mezinárodní obchod to striktně odmítá. Není prý politikou USA dělat takové dohody s jednotlivými zeměmi, ale s bloky zemí (zde). Nicméně zvláštní vztah USA - UK by jistě mohl být důvodem k výjimce z takové politiky. To však jen za předpokladu, že v budoucnu vůbec nějaké Spojené království bude!

Autor se dále raduje, že již týden po referendu začala Británie jednat s 11 zeměmi o budoucích obchodních dohodách. Vážně? To mě poněkud udivuje, když ještě oficiálně odchod z EU neohlásila. Zatím se neví, co z Británie zbude. Neví se ani, jaký bude další vztah mezi EU a UK a povinnosti z toho pro Británii vyplývající. A to se nevyjasní dříve, než nastoupí nový premiér. Takže pokud se nějaká jednání vedou, asi nebudou nijak zásadní. No a v neposlední řadě Island prý navrhuje přijmout UK do EFTA, která má dohody se 38 zeměmi. Autor implikuje, že vstupem do EFTA se UK stane smluvní stranou těchto dohod. To je ale hluboký omyl! I z odkazu, na který autor upozorňuje, je patrné, že EFTA žádné mezinárodní dohody neuzavírá, ty uzavírají pouze její jednotlivé státy. Takže zase nic!

Tolik jen k prvnímu odstavci blogu pana Pánka. Čtenáři pochopí, že na napravování celého zbytku autorova blogu nemám nejen čas, ale ani chuť.

Můj program

Rozhodl jsem se pracovat pro české občany tak, aby měli z mé práce konkrétní prospěch. Udělám vše pro to, abych napomohl této zemi k ekonomické prosperitě, zaměstnanosti, vzdělání a bezpečí. Protože tyhle věci nejdou jedna bez druhé. Bez vzdělání nebudeme mít nikdy ekonomiku s vysokou přidanou hodnotou, která je zdrojem blahobytu. Bez zaměstnanosti nebudeme mít sociální smír a spokojené lidi. A bez bezpečnostní politiky nebude vůbec nic, ani prosperita, ani budoucnost.

Toto všechno je možné z Evropského parlamentu ovlivnit.

Regiony, které jsem navštívil
Pokud se Vám mapy nezobrazují, musíte povolit funkci sledování GPS ve Vašem počítači, která se objeví při najetí myší na mapu