Aktuálně
16. 03. 2017

Europoslanci (15. března 2017) schválili usnesení (510 pro; 126 proti; 55 se zdrželo), ve kterém požadují po Komisi vysvětlení neformální dohody s Německem o zavedení mýtného systému na tamních dálnicích.

"Mýtné systémy v zemích EU jsou v pořádku, ale nesmí být diskriminační," říká europoslanec Pavel Svoboda, předseda Výboru pro právní záležitosti EP. "Současné nastavení plánovaného systému mýta poškozuje obyvatele ostatních členských států – především příhraničních a je diskriminační, protože upřednostňuje jednu státní příslušnost nad druhou. Nediskriminace na základě státního občanství je úhelný kámen celé stavby evropské integrace," dodává Pavel Svoboda.

Němečtí občané by si mohli náklady na mýtné odečíst z daní, což by nebylo možné pro řidiče z jiných států. Navíc majitelé vozidel kategorie EURO 6 by si mohli uplatit slevu na dani převyšující částku odvedenou za silniční poplatek u takových vozidel. S nadsázkou řečeno, opravy německých dálnic by podle navrhovaného systému platili jen cizinci.

Zavedení zpoplatnění pozemních komunikací v Německu je dlouhodobou prioritou ministra dopravy.  Legislativní snahy v této oblasti však nebyly realizovány a vedly dokonce k zahájení řízení o porušení Smlouvy o fungování Evropské Unie. Po dlouhých jednáních mezi Komisí a Německem bylo řízení 1. prosince 2016 na základě dohody pozastaveno. V usnesení EP žádají europoslanci Komisi, aby poskytla veškeré právní a technické údaje o této dohodě, a aby objasnila všechna její relevantní právní a politická hlediska. Jakýkoliv systém zpoplatnění státní silnice, který přímo diskriminuje na základě státní příslušnosti nebo v kombinaci s národními daňovými opatřeními ve prospěch výhradně státních příslušníků (např. odečtením od vnitrostátní daně z vozidel, kde je cíl účtovat především zahraniční uživatele), představuje porušení nediskriminační zásady zakotvené v článku 18 Smlouvy o fungování Evropské unie.

 

Na fotografii skupina europlanců, která podala ústní otázku ohledně zavedení mýta na Komisi.

 

 

 

 

15. 03. 2017

Zaměstnavatelé v zemích Evropské unie mohou svým zaměstnancům zakázat nosit šátky a další součásti oblečení, které jsou náboženskými symboly. V úterý o tom rozhodl evropský Nejvyšší soudní dvůr. Jedná se o první takový verdikt nejvyššího evropského soudu.

Jako právník beru tento rozsudek Soudního dvora jako realistický výklad směrnice o rovném zacházení v zaměstnání a to pro situace, kdy by podniky mohly přijít o zákazníky jen proto, že jejich zaměstnanci ve styku se zákazníky používají náboženské symboly, jako je muslimský šátek, což se některým zákazníkům nemusí líbit. V pozadí je ovšem problém, že rozsudek předpokládá, že se mnozí evropští občané (zákazníci) neztotožňují se zákazem diskriminace na základě vyznání. Jako politik a Evropan ovšem mohu těžko akceptovat, že Evropan může na základě tohoto rozsudku být zbaven možnosti nosit na krku malý zlatý křížek. Vyprazdňování evropské identity od jejích židovsko-křesťanských kořenů je dlouhodobě sebevražedné.

 

 

 

15. 03. 2017

Zbraně ke střelbě slepými náboji a nedostatečně deaktivované zbraně, jaké byly například využity při teroristických útocích v Paříži, budou podléhat přísnějším kontrolám. Evropský parlament schválil v úterý 14. března novelizaci směrnice o střelných zbraních. Členské státy podle ní také budou muset zavést evidenční systém pro vydávání a obnovu licencí a posílit vzájemnou výměnu informací.

Nová legislativa je výsledkem dohody vyjednavačů Evropského parlamentu a slovenského předsednictví v Radě EU z prosince 2016. Poslanci její znění schválili poměrem hlasů 491 (pro) : 178 (proti) : 28 (zdrželo se hlasování). Čeští europoslanci se snažili prosadit pozměňovací návrhy, což se ale nepodařilo. 

Napsal jsem
02. 02. 2017

Pohled na globalizovaný svět roku 2017 nám z pohledu Evropy přináší volbu: buď společný vliv a svobodu, anebo národní autoritářskou bezvýznamnost. Proto je třeba bezodkladně zahájit velký projekt společné evropské obrany a dovršit ho dřív, než nás převálcuje historie.

Karty jsou rozdány takto: Evropa je konfrontována se třemi velkými zeměmi, jejichž vůdci mají před sebou dost času a mají jasnou strategii, jejíž součástí není aliance s Evropou. Zdá se, že tyto země mohou dospět k novému rozdělení sfér vlivu národních států po vzoru 19. století a zavrhnout liberální mezinárodní řád století dvacátého, v jehož rámci mohly národní státy spolu komunikovat ke společnému pokroku.

Donald Trump je jednoznačně izolacionista. Především chce po Evropě, aby se bránila sama, chce repatriovat do USA podniky etablované v dnešní Evropě. Bude se smát paritě dolaru a nechá jej klidně utopit, pokud tím přiláká investice do USA, a přinutí svět konzumovat americké produkty. Proto větší bloky à la NAFTA, TPP či TTIP nejsou jeho zájmem. Trumpovy výroky o rozpadu EU nejsou samoúčelné – nechce silného obchodního konkurenta na evropském kontinentu. V tom se shodne mj. i s Ruskem a Čínou.

Putinovo Rusko chce - jako vynikající simultánní šachista - obnovit své velmocenské postavení a zajistit, že Evropa mu bude prostřednictvím budoucích spřátelených hlav států zobat z ruky. Hlavně ropu a za (pro něj) dobré ceny. K tomuto cíli je potřeba především ovládnout Německo a Francii, a tak se ve volebním roce mají Francouzi a Němci na co těšit.

Čína Si Ťin-pchinga zase chce - jako hráč nejstarší stolní strategické hry Go – vytvářet aliance po celém světě, a tak upevňovat svou sílu a zajistit své zásobování surovinami. V důsledku tak chce oslabit aliance ostatních, tedy i Evropanů. Trumpův a Putinův pragmatismus by navíc mohl vést k pokusu o obnovu rusko-amerického bipolárního uspořádání, což není v zájmu Číny. Pak má kancléřka Merkelová se svojí ekologicko-energetickou politikou – aniž by o to usilovala – v Číně mocného spojence. Hlavním tahounem zavádění alternativních energií, které směřují k nezávislosti na ropě (což je proti rusko-americkému zájmu, jejich ekonomika na ropě stojí), je totiž právě Čína.

Pro tři největší mocnosti světa již není Evropa partnerem, ale kořistí. A udělají cokoli, aby ji oslabily, i když mluvit budou zcela opačně. Místo toho, aby Evropa vymýšlena protiakce, budou dva nejdůležitější státy Evropy - Francie a Německo - paralyzovány volbami. Budeme dále svědky odstředivých sil v Itálii, Nizozemsku a ve střední Evropě. To znamená, že pro tři světové velmoci je rok 2017 perfektní dobou, kdy se mohou zbavit potenciálního evropského soka. Proč by tedy nespojily své síly s těmi, kteří dokonce i v Evropě chtějí Unii demontovat?

Nahrává jim i to, že v samotné Evropě mnozí lidé nevěří, že Evropská unie může být světovou velmocí i v 21. století. Jen v Evropě se někteří lidé chtějí vrátit do provinčnosti malých států, neschopných globální konkurence, i když mají šanci vybudovat velkou entitu, demokratickou a suverénní, o stejné velikosti jako její hlavní soupeři.

Ať se to líbí nebo ne, svět je nevratně propojen a síla (tj. životní úroveň, zaměstnanost, demokracie, suverenita a svoboda) patří těm nejlidnatějším zemím, které mají více prostoru, přírodních zdrojů a přístup k moři. Malé země mohou mít vliv  a přežít jen díky aliancím, jinak budou neustále v obležení, jako je Singapur nebo Izrael.

Evropany v roce 2017 tedy nejspíše čeká toto: přežít útoky zvenčí i uvnitř, které se navíc nevědomě či neúmyslně navzájem posilují. Jde nejen o to čelit evidentním tlakům globalizace, ale také přeměnit obrovský ekonomický potenciál Evropy v geopolitický vliv. Evropa je ekonomický obr, ale politický trpaslík. A to je možné především realizací projektu společné obranné unie. Marná sláva, v geopolitice má vliv jen ten, kdo má klacek v ruce. Evropa ho nemá. Pohled na pokusy o vyřešení syrského konfliktu z tohoto pohledu (Evropa nepřítomna) nepotřebují žádný další komentář.

Francouzský ekonom a politik Jacques Attali již před delším časem upozornil, že globalizace díky působení nestátních hráčů zmenšuje prostor pro autonomní rozhodování národních politiků, zmenšuje tedy prostor pro jejich schopnost vyhovět některým přáním voličů. Ti se proto – podle jeho názoru – budou se zavedenými politiky nespokojeni a budou mít tendenci utíkat se do politického náručí extrémnějších politických sil.

Nemohu se zbavit dojmu, že Attaliho vize se v Evropě naplňuje. Nizozemsko, Francie, Švédsko, ale i Polsko či Maďarsko vykazují určité symptomy směřování k více autoritářským režimům. Rusko a Turecko jsou již na této cestě delší dobu. Všude se změny dějí postupnými kroky, ne skokově, revolučně. Kvantita nevýznamných změn se jednoho dne ukáže být změnou kvalitativní – pokud ty nevýznamné změny dopustíme.

O víkendech můžeme sledovat norský seriál Okupace a českou Bohému. Jedno sdělení mají společné: přechod od svobody k nesvobodě se neděje skokově, ale plíživě. Je to aktuální téma i pro dnešek, když nás nikdo fyzicky neokupuje?

Podle mě to aktuální je, protože nepostavíme-li se společně v Evropě výzvám globalizace, alternativou je radikalizace politiky v národních státech, vedoucí k autoritářským režimům, a tudíž k nesvobodě. A s tou už neblahé zkušenosti máme. Radikalizace ale také vede k izolacionismu. Kde není otevřenost a dialog, nastupuje uzavřenost a nedůvěra k okolnímu světu. V kombinaci s populismem a autoritářstvím je to výbušná směs.

Zkušenost dvacátého století nám říká, že to jsou národní autoritářské státy, které mohou zavléct celé kontinenty do válek. Produktem Attaliho předpovědi tedy může být nejen nesvoboda, ale i válka. K válkám vedou skoro vždy sliby populistů, které nejde splnit, a strach, který nejde přehlušit.  V Evropě si užíváme bezprecedentně dlouhého míru, tak dlouhého, že jej považujeme za samozřejmost. Dějiny evropského kontinentu nás ale učí, že neválčit není samozřejmé. Evropský projekt byl založen právě kvůli zabránění válkám mezi evropskými národy. Jsou-li cenou za mír nějaké ty nadávky o byrokratech, pak je to cena přijatelná. Ne nadarmo EU v roce 2012 získala Nobelovu cenu za mír.

Publikováno v magazínu Dotyk, 31. ledna 2017

 

 

 

 

10. 11. 2016

Americký volič včera rozhodoval o budoucnosti své země a rozhodně mu nebylo co závidět. Splnění občanské povinnosti – jít volit – se nikdy nezdálo tak obtížné. Musel vybíral mezi představitelkou establishmentu, a to se vším všudy co to v USA znamená. Na druhé straně stál nepředvídatelný kandidát, u něhož se dalo jen tajně doufat, že jeho buranské rysy zaoblí soukolí státní administrativy. Amerika si vybrala špatnou nejistotu.

 

Oba kandidáti si dle průzkumů navíc vedli mimořádně špatně v oblíbenosti a schopnosti přesvědčit Američany, že s nimi bude „Amerika opět skvělá.“ Voliči se v kampani rozdělili na dva téměř stejně velké tábory, jedno však měli společné: ani jednoho z kandidátů vlastně nechtěli. „Na první dobrou“ z toho vyplývá logický závěr, že by to v USA chtělo ještě alespoň jednu třetí stranu, aby výběr kandidátů byl širší. Jenže česká zkušenost s přímou volbou prezidenta ukazuje, že ani pluralita kandidátů nemusí vést k uspokojivému výsledku.

 

Je-li produktem vrcholné demokracie volba mezi Clintonovou a Trumpem, pak si člověk chtě nechtě připomíná kritiku demokracie z per starověkých filosofů, z nichž někteří (např. Aristoteles) ji považovali za nežádoucí formu vlády (vedle tyranie či oligarchie). Příliš čerstvá je také ještě rána, kterou pohledu na demokracii zasadilo britské brexitové referendum, kde hlas lidu, veden částečně lžemi, nostalgiemi či lhostejností, vedl k výsledku, který patrně bude muset mírnit zásah stavovského parlamentu. Ten je mimochodem plodem demokracie jen ve své dolní komoře. Ukazuje se také, že přebytek informací v rámci médiakracie (do níž demokracie v současnosti zmutovala) je stejně nebezpečný jako informační nedostatek.

Politika se mění v prostředí, kde souboj myšlenek je někdy těžko odlišitelný od utkání, kdo lépe lže. Chybějí korektivy, např. odpovědnost vůči vlastnímu svědomí, cti či vyšší autoritě. Spoléhat se na to, že stále ještě platí, že „hlas lidu je hlas boží“ v tom smyslu, že výsledek bude menším zlem, resp. že většina vycítí lépe společné dobro, vyžaduje za těchto okolností opravdovou víru v zásah Prozřetelnosti.

 

Jakoby se kampaň zvrhla v show a zábavu. „Ubavit se k smrti“ je název kritické knihy profesora Neila Postmana z osmdesátých let minulého století. Jen v tomto kontextu se snad někdo může zasmát bonmotu Miloše Zemana, že Clintonová neuspokojila manžela, a tudíž neuspokojí ani Ameriku. Ale zde možná šlo o víc, a to sdělit českému voliči, že má stranit kandidátovi, který se bratříčkuje s putinovským režimem, ostatně tak jako autor bonmotu sám. 

 

Ještě nikdy nebyl rozdíl ve skladbě elektorátu mezi Republikány a Demokraty tak dramatický. Republikánská strana, tradičně hájící zájmy podnikatelů, elit a tradicionalistů, udělala po letech čelem vzad a namířila si to přímo doprostřed elektorátu, který byl kdysi spíše vyhrazen demokratům. Trumpovi voliči byli podle statistiky New York Times „bílí heterosexuální muži se středním vzděláním“, zatímco  Afroameričané a  Hispánci volili Clintonovou. Není škoda, že politickým mluvčím chudého bílého heterosexuálního muže se základním nebo středoškolským vzděláním se stal zrovna Trump?  Zatímco Demokrati ochraňují jakoukoliv minoritu, na onoho muže, ohroženého v postindustriální společnosti chudobou, nezaměstnaností, rozvodovostí atd., který však patří k základu fungující společnosti, se doposud nikdo plně neorientoval. Bránit ho je třeba, škoda jen, že se toho ujal právě Trump.

 

Je tedy nějaká dobrá zpráva, pramenící z výsledku voleb pro středoevropského voliče, který

měl na kampani také zájem. Asi ne. Ale evropskému občanovi by nemělo být lhostejné, jak nový nájemník Bílého domu bude přistupovat k otázkám mezinárodní bezpečnosti.

Jak se budoucí prezident postaví k dlouholeté zahraniční politice USA, která vždy spočívala v jasné deklaraci kurzu, předvídatelnosti a dodržování spojeneckých závazků?

Podle Trumpa je totiž NATO zastaralou institucí a zda budou chtít USA i nadále platit evropskou bezpečnosti, zvlášť když samy evropské státy platí méně, než se zavázaly, je také otázkou. Nemáme se bát spojenectví USA s Ruskem? Trump svůj obdiv k Putinovi neskrýval, a že šéf jeho kampaně obchoduje s Rusy a šéf jeho zahraničně-politických poradců pracuje pro Gazprom jsou veřejně známé informace. Jak se americký prezident postaví tzv. Islámskému státu? Trump údajně má svůj plán, jak ho zničit. Snad nevyplní všechny své hrozby!  Pro Evropu je Trumpovo vítězství rozhodně ta méně pozitivní zpráva, než kdyby vyhrála Clintonová. Jeho nečitelnost může být pro Evropu určitým rizikem. Zda se však jeho ostrá slova z kampaně, přenesou i do reality, ukáže až čas.

 

Vyšlo v magazínu Dotyk, 9. 11. 2016

16. 09. 2016

Evropští političtí lídři se scházejí v Bratislavě na neformálním summitu členských zemí EU, jehož cílem má být mimo jiné i určení nové cesty pro Unii po brexitu. Hlasy volající po revizi evropského projektu se samozřejmě začaly ozývat již dávno, ale až výsledek britského referenda způsobil, že toto jednání bylo uvedeno v realitu. Velká Británie, bohužel, bude mít jen malou nebo spíše žádnou příležitost diskutovat o tom, co se bude dít dál. Theresa May do Bratislavy není pozvána a summit se bude konat bez ní. Evropská unie se tedy již dnes zredukovala z osmadvacítky na sedmadvacítku, i když Britové zatím žádost o vystoupení z EU nepodali. Ostatně, jak by Británie mohla mluvit do budoucnosti Unie, na níž se nebude podílet, když evidentně neumí poradit ani sama sobě: nepřipravenost brexitýrů na výsledek referenda je ostudnou kapitolou politických dějin Británie.

Jednání o něčem, co se nestalo

Představitelé členských států Unie se tak mají zabývat budoucností Evropy po události, ke které zatím ještě vůbec nedošlo. Navíc dnes ani nedokážeme odhadnout, kdy a zda vůbec k ní dojde. Různé studie poukazují, že plné členství je ve srovnání s ostatními variantami vztahu nečlenského státu a EU nakonec nejvýhodnější, což je možná i důvodem, proč Británie tři měsíce od referenda žádný výstupní plán nemá a stále otálí vydat se na cestu, ze které není návratu. A právě v případě výsostně pragmatické Británie jsem velmi zvědav, jak se touto situací popasuje.

Tanec na tenkém ledě

Politická důležitost nadcházejícího neformálního summitu je evidentní, ale praktické dopady jeho závěrů lze nyní jen odhadovat. Proto bych se chtěl na tuto situaci podívat pohledem právníka. EU klade důraz na dodržování práva, ale jsme v situaci, kdy se politika a právo dostávají do rozporu. Pokud totiž o událostech po referendu, ale ještě před oficiálním oznámením brexitu ze strany Britů, jednáme a debatujeme ve formátu EU-27, asi neporušujeme evropské právo. Zástupci Británie se ale nebudou moci účastnit oficiálních jednání o vystoupení v Evropské radě a Radě Evropy, a na neformální setkání se to zřejmě nevztahuje. Smlouvy o EU totiž žádný takový formát jednání neznají. I samotná Evropská komise si zakázala jakákoliv jednání o brexitu do té doby, než skutečně dojde k aktivaci článku 50 Lisabonské smlouvy (členská země Unie požádá o vystoupení z EU a má dva roky na jednání o podmínkách odchodu – pozn. red.). Tento týden v rámci plenárního zasedání ve Štrasburku jsme také odmítli debatovat o odchodu Velké Británie z EU, a to právě z důvodu, že tento článek ještě nebyl aktivován. 

Ovšem na straně Británie už tak právně čistá obloha není. Británie např. již jedná o budoucích smlouvách o mezinárodním obchodu (např. nedávno na G-20), což je oblast ve výlučné pravomoci EU, a tudíž zakázané v době, kdy ani formálně svůj úmysl vystoupit nedala najevo. Politicky (ne právně) by se ještě mohlo toto porušení členských závazků ospravedlnit. 

Z právního hlediska by správnou reakcí Komise měla být žaloba na Británii k Soudnímu dvoru EU pro porušení zakládacích smluv – porušování dělby pravomocí mezi EU a členskými státy. Pochybuji ale, že se tak stane, jednak kvůli pochybné vymahatelnosti takového rozsudku v budoucnosti (průměrná délka řízení je asi 21 měsíců), druhak kvůli politicky nežádoucímu zhoršení vzájemných vztahů.Nicméně je otázkou, zda vědomým nepodáním žaloby se samotná Komise nedopouští protiprávní nečinnosti, žalovatelné u Soudního dvora.

Rudý hadr na býka

Právními kroky tedy nechceme budoucí jednání s Británií zatěžovat. Politicky to ovšem Evropský parlament již udělal. Šéfové politických frakcí zvolili „brexitského vyjednavače" Guye Verhofstadta, excentrického rétora, eurofederalistu a šéfa skupiny liberálů, který na zastánce brexitu působí jako rudý hadr na býka. Nevím, zda to přispěje k dobré dohodě o vystoupení, dává nám to ovšem jistotu, že základy unijní spolupráce budou ze strany Evropského parlamentu obhajovány tvrdě. V tomto světle případná právní žaloba na Británii se jeví jako zanedbatelná maličkost.

 

Vyšlo v magazínu Dotyk 15.9. 2016

Můj program

Rozhodl jsem se pracovat pro české občany tak, aby měli z mé práce konkrétní prospěch. Udělám vše pro to, abych napomohl této zemi k ekonomické prosperitě, zaměstnanosti, vzdělání a bezpečí. Protože tyhle věci nejdou jedna bez druhé. Bez vzdělání nebudeme mít nikdy ekonomiku s vysokou přidanou hodnotou, která je zdrojem blahobytu. Bez zaměstnanosti nebudeme mít sociální smír a spokojené lidi. A bez bezpečnostní politiky nebude vůbec nic, ani prosperita, ani budoucnost.

Toto všechno je možné z Evropského parlamentu ovlivnit.

Regiony, které jsem navštívil
Pokud se Vám mapy nezobrazují, musíte povolit funkci sledování GPS ve Vašem počítači, která se objeví při najetí myší na mapu