Jako právníka mě znepokojuje, co se v Polsku děje s justicí. Jako demokrata mě mrazí při pohledu na polská i maďarská opatření v mediální oblasti a doufám, že Orbánova legislativa vůči spolkům se zahraničními příjmy, která jako by Kremlu z pera vypadla, má snad právě protikremelské směřování. Jako křesťanovi se mi nezdá zejména polský způsob prosazování křesťanských hodnot (pokud ovšem jsou právě ony tím, oč jde). 

Polsko i Maďarsko jsou podle svých ústav křesťanskými demokraciemi (polská ústava 1997 polsky zde; maďarská ústava 2011 anglicky zde). Odkazy na Boha, křesťanství (aniž je prohlášeno za státní náboženství), heterosexuální manželství jako základ rodiny nejsou skryty někde v útrobách (na rozdíl například od českého čl. 6/1 Listiny základních práv o ochraně nenarozeného života). Odkazy na tyto hodnoty stojí hrdě v čele těchto ústav podobně jako odkaz na demokratický charakter státu či na zásadu právního státu. Představují proto také – stejně jako demokracie, právní stát apod. – podstatné součásti oněch ústav. 

Princip právního státu (včetně nezávislosti justice) bývá považován za součást demokratického fungování státu. Nelze proto popřít právní stát ve prospěch demokracie, nicméně právě justiční reforma v Polsku je příkladem pokusu o takovýto paradox. Polská justiční reforma byla demokraticky odhlasována v Sejmu. Sama skutečnost, že konkrétní opatření jsou prosazována demokratickými cestami, ale ještě neznamená, že jsou správná, vždyť demokraticky se k moci dostal Hitler i komunisti u nás v r. 1946. 
Více na mém blogu. 

Tak to si papež dovolil dost: vyzval k federalizaci Evropy. V rozhovoru pro La Repubblica dne 8. 7. 2017 (zde) pravil: „Evropa se buď stane federálním společenstvím, nebo přestane hrát ve světě roli.“

Takřka všichni se shodnou na tom, že v současném nedotaženém stavu projekt Evropské unie setrvat nemůže, že je mu třeba reformy. Ale jak reformovat, na to se názory liší. Euroskeptici si nejsou ochotni přiznat, že význam jednotlivých států Evropy v rámci globalizace upadá (podle Bílé knihy Evropské komise o budoucnosti Evropy v r. 2050 ani jeden evropský stát nebude patřit do G10) a že jednotlivé státy nejsou samy schopny řešit výzvy kontinentálního rozsahu (změna klimatu, migrace, terorismus). Exitohujeři by Unii nejraději zrušili, protože zbožšťují národní státy, které sice mimo jiné zapříčinily dvě světové války, ale jsou to NAŠE uzavřené (v jejich terminologii suverénní) rybníčky, které nám cizáci přece nebudou okysličovat. Zastánci nadnárodní spolupráce naopak nepřehlížejí globalizaci ani kontinentální rozměr výzev současnosti. Nepovažují mír a svobodu za samozřejmost, ale vnímají evropský blahobyt jako výsledek nadnárodní spolupráce. Shrnuto, chce-li Evropa obstát v globalizovaném světě, potřeba těsnější nadnárodní spolupráce evropských států je jediná logická cesta vpřed. Nic jiného papež František neřekl. Více na mém blogu.
 

Nedávno vydaly Evropské hodnoty tzv. „Doporučení týdne: Junckerova Komise by měla přestat vynucovat nefunkční migrační kvóty“. To reaguje na skutečnost, že Evropská komise v úterý 13. 6. 2017 oznámila, že zahájí s Českou republikou řízení pro neplnění dvou rozhodnutí Rady, která Českou republiku zavazují k přijetí určitého počtu žadatelů o azyl z Řecka a Itálie. 

Nyní, kdy situace takto pokročila, je třeba se zaměřit na racionální analýzu, která jediná může současný, pro Českou republiku nepříznivý, stav změnit. Popis situace z pera Evropských hodnot však nesplňuje požadavky na takovouto analýzu. 

Evropské hodnoty správně konstatují, že „podle evropského práva má Evropská komise pravomoc zahájit řízení proti státům, které rozhodnutí neplní“. Můžeme pouze dodat, že toto je výraz obecné povinnosti Evropské komise vymáhat dodržování evropského práva. Z hlediska čistě právního je tedy situace naprosto jasná. 

Z mimoprávního pohledu souhlasím s hodnocením Evropských hodnot, že přijímání běženců se stalo „vysoce citlivým politickým tématem spojeným s vnímáním národní suverenity a legitimity rozhodování institucí EU“. Více na mém blogu.