Aktuálně
16. 09. 2016

Evropský parlament 14. 9. 2016 prosadil koncept sociálního dumpingu v EU, ačkoliv to žádný dumping není. Hlasoval jsem proti tomuto návrhu zaprvé proto, že pojem „sociální dumping v EU“ považuji za pojmový nesmysl. Zadruhé, tento koncept je pro fungování společného trhu EU toxický a zatřetí jde o pokrytecký koncept ze strany některých členských států.

16. 09. 2016

Více než 415 europoslanců – já jsem jeden z nich - podepsalo k dnešnímu dni písemné prohlášení Evropského parlamentu o zastavení odebírání orgánů vězňům svědomí v Číně. Vynucování odebírání orgánu je masově praktikováno čínským režimem, což je zcela nepřípustná praxe. A neřekl bych, že to je zrovna vzor státu, kterým bychom se měli inspirovat ke stabilizování společnost tak, jak si přeje náš pan prezident.

16. 09. 2016

Nová podoba autorských práv by měla odrážet realitu 21. století, protože žijeme v tzv. digitálním věku. Měli bychom zajistit, aby postupy při využívání autorských děl byly transparentní a aby autoři a tvůrci dostávali za svá díla adekvátní odměnu.

Napsal jsem
16. 09. 2016

Evropští političtí lídři se scházejí v Bratislavě na neformálním summitu členských zemí EU, jehož cílem má být mimo jiné i určení nové cesty pro Unii po brexitu. Hlasy volající po revizi evropského projektu se samozřejmě začaly ozývat již dávno, ale až výsledek britského referenda způsobil, že toto jednání bylo uvedeno v realitu. Velká Británie, bohužel, bude mít jen malou nebo spíše žádnou příležitost diskutovat o tom, co se bude dít dál. Theresa May do Bratislavy není pozvána a summit se bude konat bez ní. Evropská unie se tedy již dnes zredukovala z osmadvacítky na sedmadvacítku, i když Britové zatím žádost o vystoupení z EU nepodali. Ostatně, jak by Británie mohla mluvit do budoucnosti Unie, na níž se nebude podílet, když evidentně neumí poradit ani sama sobě: nepřipravenost brexitýrů na výsledek referenda je ostudnou kapitolou politických dějin Británie.

Jednání o něčem, co se nestalo

Představitelé členských států Unie se tak mají zabývat budoucností Evropy po události, ke které zatím ještě vůbec nedošlo. Navíc dnes ani nedokážeme odhadnout, kdy a zda vůbec k ní dojde. Různé studie poukazují, že plné členství je ve srovnání s ostatními variantami vztahu nečlenského státu a EU nakonec nejvýhodnější, což je možná i důvodem, proč Británie tři měsíce od referenda žádný výstupní plán nemá a stále otálí vydat se na cestu, ze které není návratu. A právě v případě výsostně pragmatické Británie jsem velmi zvědav, jak se touto situací popasuje.

Tanec na tenkém ledě

Politická důležitost nadcházejícího neformálního summitu je evidentní, ale praktické dopady jeho závěrů lze nyní jen odhadovat. Proto bych se chtěl na tuto situaci podívat pohledem právníka. EU klade důraz na dodržování práva, ale jsme v situaci, kdy se politika a právo dostávají do rozporu. Pokud totiž o událostech po referendu, ale ještě před oficiálním oznámením brexitu ze strany Britů, jednáme a debatujeme ve formátu EU-27, asi neporušujeme evropské právo. Zástupci Británie se ale nebudou moci účastnit oficiálních jednání o vystoupení v Evropské radě a Radě Evropy, a na neformální setkání se to zřejmě nevztahuje. Smlouvy o EU totiž žádný takový formát jednání neznají. I samotná Evropská komise si zakázala jakákoliv jednání o brexitu do té doby, než skutečně dojde k aktivaci článku 50 Lisabonské smlouvy (členská země Unie požádá o vystoupení z EU a má dva roky na jednání o podmínkách odchodu – pozn. red.). Tento týden v rámci plenárního zasedání ve Štrasburku jsme také odmítli debatovat o odchodu Velké Británie z EU, a to právě z důvodu, že tento článek ještě nebyl aktivován. 

Ovšem na straně Británie už tak právně čistá obloha není. Británie např. již jedná o budoucích smlouvách o mezinárodním obchodu (např. nedávno na G-20), což je oblast ve výlučné pravomoci EU, a tudíž zakázané v době, kdy ani formálně svůj úmysl vystoupit nedala najevo. Politicky (ne právně) by se ještě mohlo toto porušení členských závazků ospravedlnit. 

Z právního hlediska by správnou reakcí Komise měla být žaloba na Británii k Soudnímu dvoru EU pro porušení zakládacích smluv – porušování dělby pravomocí mezi EU a členskými státy. Pochybuji ale, že se tak stane, jednak kvůli pochybné vymahatelnosti takového rozsudku v budoucnosti (průměrná délka řízení je asi 21 měsíců), druhak kvůli politicky nežádoucímu zhoršení vzájemných vztahů.Nicméně je otázkou, zda vědomým nepodáním žaloby se samotná Komise nedopouští protiprávní nečinnosti, žalovatelné u Soudního dvora.

Rudý hadr na býka

Právními kroky tedy nechceme budoucí jednání s Británií zatěžovat. Politicky to ovšem Evropský parlament již udělal. Šéfové politických frakcí zvolili „brexitského vyjednavače" Guye Verhofstadta, excentrického rétora, eurofederalistu a šéfa skupiny liberálů, který na zastánce brexitu působí jako rudý hadr na býka. Nevím, zda to přispěje k dobré dohodě o vystoupení, dává nám to ovšem jistotu, že základy unijní spolupráce budou ze strany Evropského parlamentu obhajovány tvrdě. V tomto světle případná právní žaloba na Británii se jeví jako zanedbatelná maličkost.

 

Vyšlo v magazínu Dotyk 15.9. 2016

16. 09. 2016

Za odpovědí na tuto zdánlivě jednoduchou otázku můžeme nalézt i vysvětlení, proč je u nás středová a zejména křesťansko-demokratická politika tak slabá, zatímco jinde, včetně Evropského parlamentu, jde o velmi silný, ne-li hlavní politický proud.

V podstatě už od sametové revoluce se českému voliči namlouvá, že politik musí být buď nalevo, anebo napravo, jinak je nerozhodný, když už ne oportunistický. Kvízová otázka „had na tři“, urážející bývalého předsedu KDU-ČSL Josefa Luxe, je učebnicovým dokladem tohoto zjednodušeného přístupu k politice. Přijmout levo-pravou rétoriku totiž znamená, že celá politika je jednorozměrná, že má jednu dimenzi odpovídající jediné hodnotě, ať už ji pojmenujeme jakkoliv, např. mírou přerozdělování daní či majetku. Levo-pravá rétorika totiž od sametové revoluce vyhovovala dvěma silným politickým subjektům ODS a ČSSD k vytěsnění další politické konkurence. Tyto dvě strany chtěly rozdělit voliče v podstatě na dva tábory – zjednodušeně řečeno na závisláky na sociálních dávkách a na nesolidární individualisty.

Jenomže pokud připustíme, že život sám není jen o penězích, a tudíž ani politika by taková neměla být, pak i jednorozměrný pohled na ni padá. Politika má být kolbištěm i o jiné hodnoty než o míru přerozdělování daní. Ochrana dětí v rodině jako budoucnost národa, ochrana životního prostředí či přístup k mezinárodním vztahům svědčí o tom, že při hledání společného dobra existuje při vymezování politického postoje více os než jedna. Vedle oné ekonomické zde bude např. osa konzervativně-liberální: člověk může být liberálem na levici i na pravice ekonomické osy. I hodnota demokracie by zasloužila samostatnou osu: současná debata o možnosti v krajním případě obhajovat demokracii či jiné podstatné hodnoty mimodemokratickými nástroji (Pinochet?) nebo třeba ideje monarchistů se nám do jedné či dvou výše uvedených os nevejdou.

Pokud se tedy politika nevtěsná na jedinou hodnotovou osu, pak celý český levo-pravý diskurs je opravdu, ale opravdu falešný a prázdný, či spíše účelově matoucí. Pohled na stav české společnosti nám – bohužel à contrario – potvrzuje prokazatelný fakt, že bohatý je ten stát, který má silný střední stav, čehož se dosahuje středovou politikou. Není to horních deset tisíc, ani závisláci na sociálních dávkách, ale střední stav, který je nositelem tradic, dobře vychovaných dětí, stav lidí, kteří chodí za opravdovou kulturou, čtou knihy a vytvářejí neziskový sektor. Je to střední stav, který vytváří ekonomické bohatství národa. Proto si západní prosperující státy hýčkají středostavovské drobné podnikatele a malé podniky: ti jim neutečou s daněmi do daňových rájů, ti vytvářejí 80% HDP. A to ani nemluvím o léčebných účincích středové politiky na rozpolcenou společnost, jako je ta naše.

Nutno ovšem dodat, že levo-pravé zmatení není vrcholem zmatenosti českého voliče. Ten je nyní masírován tím, že v politice jsou buď zlé zavedené strany, anebo dobrá hnutí nepolitických politiků, která vlastně žádný politický program nemají. Že český volič přešel po čtvrt století po sametové revoluci od levo-pravé pomatenosti k pomatenosti o úloze politických stran ve veřejném prostoru (tedy směrem k anarchii, dobré pro klientelismus a berlusconizaci), to ukazuje, že problém není v politickém systému, ale ve voliči. Lékem je vzdělanost a návrat ke křesťanským hodnotám.

Glosa vyšla na webu IKDP 21. srpna 2016

28. 07. 2016

Masová zatýkání v armádě, stanné právo, vládnutí pomocí dekretů, příprava znovuzavedení trestu smrti, odstoupení od Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, zavírání škol a univerzit atd. atd. Takové zprávy z Turecka byly ještě před několika týdny nepředstavitelné.

Převratný odklon Turecka od klasické demokracie vyvolává řadu otázek. Šlo o puč zinscenovaný – podle vzoru zapálení Reichstagu nacisty? Jak je možné, že následné čistky byly tak dobře připraveny? Máme se obávat další imigrační vlny z Turecka? Budou její součástí i sami Turci? Ohrožuje tento vývoj také naši bezpečnost v rámci NATO? Mezi všemi těmito otázkami, které si nyní klademe, mě osobně pálí zejména tři zásadní věci:

1. Můžeme k tomu všemu nemlčet při vědomí, že se Erdoğan možná „pomstí" znovuotevřením stavidel migrační vlny?

2. Co když se Atatürk mýlil a průměrný Turek si skutečně nepřeje sekulární demokracii západního střihu? Jak se s tím snoubí naše odkazy na demokracii?

3. Získal by Erdoğan i po čistkách ve volbách přes 50 % hlasů? A bude vůbec v dohledné době ještě nějaká příležitost si tuto skutečnost ověřit v demokratických volbách, když je opozice likvidována?

Přímý vliv na naši bezpečnost

Pojďme to ale rozebrat od začátku. Povinností každého státu, tedy i našeho, je postarat se o bezpečnost svých občanů. Nestačí tedy jen konstatovat, že českým turistům na tureckých plážích se nic nestalo. Významnou zárukou naší bezpečnosti je naše členství v NATO. K tomu patří jisté povinnosti. Mimochodem – jednou z našich povinností je financování armády v dohodnuté výši, které plníme jen částečně. Ať chceme, nebo ne, Turecko je, nebo alespoň doposud bylo, východní baštou NATO, když si odmyslíme jeho prohřešky ve vztahu k IS.

Turecko navíc nyní potřebujeme i k řešení migrační krize. V současnosti údajně zadržuje na svém území 2,5 milionu migrantů potenciálně směřujících do Evropy. Migrační krize znamená destabilizaci Evropy, a tudíž se i toto přímo dotýká naší bezpečnosti.
Je tedy jasné, že tureckou spolupráci k zajištění naší vlastní bezpečnosti potřebujeme. Ale – masová podpora turecké veřejnosti vůči Erdoğanovým krokům se nám nezamlouvá, protože Evropa je postavena na určitých hodnotách a současné Turecko je zjevně nesdílí a nechce sdílet.

A naší povinností je tyto hodnoty chránit, především v Evropě, a lidem mimo Evropu pomáhat ke svobodě, demokracii a právnímu státu do míry, která neohrožuje naši bezpečnost. Tuto míru ale musíme testovat, pro jistotu nedělat nic není řešení. Co nám tedy zbývá?

Jak podráždit Erdoğana

Myšlenky na zavedení sankcí bych v tuto chvíli odmítl. To, co se v Turecku děje, je vnitrostátní situace, která se dramaticky liší např. od okupace Krymu či východní Ukrajiny. Navíc neumíme s určitostí říci, do jaké míry je masová podpora Erdoğanovi umělá.
Jak jinak testovat tu míru možné obhajoby západních hodnot? Co třeba pozastavit účast tureckých fotbalových klubů v soutěžích organizovaných UEFA – byl by to správný vzkaz prostému tureckému voliči o tom, co si Evropa o jeho konání myslí? Fotbal je v Turecku druhé náboženství, tedy oblast pro mnoho lidí citlivá.

Že jde o politizaci sportu? Ano, ale jsou snad politizace akademických svobod, jejich omezování, zavírání univerzit, vyhánění děkanů a profesorů přípustné? Máme se tvářit, že masové porušování lidských práv nemá co dělat se sportem? Anebo si řekneme, že když máme vztahy se Saúdskou Arábií, kde existuje trest smrti, a to dokonce kamenováním, tak je třeba tureckou změnu prostě přijmout?

Možná by správná reakce měla vzejít od jednotlivců. Turecko je oblíbená dovolenková destinace, neměli bychom si tedy říci, že když Erdoğan dělá z Turecka žalář, my tam nepojedeme? Je sice pravděpodobné, že takové odhodlání nám vydrží tak rok, možná dva, ale…

U obou těchto nápadů zůstává otevřená další otázka: opravdu si myslíme, že režim, který se právě chystá k masové popravě padesáti tisíc lidí, se bude ohlížet na fotbal či turistiku? Odpověď je nasnadě: výsledkem by bylo spíše poškození řadového občana a podráždění Erdoğana. Pokud je to ovšem ten občan, který drží Erdoğana u moci, pak to stojí za úvahu.

Publikováno v magazínu Dotyk 26.7.2016

Můj program

Rozhodl jsem se pracovat pro české občany tak, aby měli z mé práce konkrétní prospěch. Udělám vše pro to, abych napomohl této zemi k ekonomické prosperitě, zaměstnanosti, vzdělání a bezpečí. Protože tyhle věci nejdou jedna bez druhé. Bez vzdělání nebudeme mít nikdy ekonomiku s vysokou přidanou hodnotou, která je zdrojem blahobytu. Bez zaměstnanosti nebudeme mít sociální smír a spokojené lidi. A bez bezpečnostní politiky nebude vůbec nic, ani prosperita, ani budoucnost.

Toto všechno je možné z Evropského parlamentu ovlivnit.

Regiony, které jsem navštívil
Pokud se Vám mapy nezobrazují, musíte povolit funkci sledování GPS ve Vašem počítači, která se objeví při najetí myší na mapu