Aktuálně
10. 11. 2016

Americký volič včera rozhodoval o budoucnosti své země a rozhodně mu nebylo co závidět. Splnění občanské povinnosti – jít volit – se nikdy nezdálo tak obtížné. Musel vybírat mezi představitelkou establishmentu, a to se vším všudy co to v USA znamená. Na druhé straně stál nepředvídatelný kandidát, u něhož se dalo jen tajně doufat, že jeho buranské rysy zaoblí soukolí státní administrativy. Amerika si vybrala špatnou nejistotu. Celý komentář zde.

12. 10. 2016

Do rezoluce k Súdánu se podařilo prosadit výzvu k zastavení stíhání Petra Jaška, českého humanitárního pracovníka, který pomáhá perzekuovaným křesťanům v Súdánu. Na začátku prosince minulého roku byl Jašek v Súdánu uvězněn za údajnou podporu ozbrojených hnutí, špionáž a nelegální překročení státní hranice, za které mu hrozí trest smrti. Snad se i díky tlaku Evropského parlamentu podaří zadrženého Čecha i ostatní pracovníky dostat na svobodu!

 

 

 

16. 09. 2016

Evropský parlament 14. 9. 2016 prosadil koncept sociálního dumpingu v EU, ačkoliv to žádný dumping není. Hlasoval jsem proti tomuto návrhu zaprvé proto, že pojem „sociální dumping v EU“ považuji za pojmový nesmysl. Zadruhé, tento koncept je pro fungování společného trhu EU toxický a zatřetí jde o pokrytecký koncept ze strany některých členských států.

Napsal jsem
10. 11. 2016

Americký volič včera rozhodoval o budoucnosti své země a rozhodně mu nebylo co závidět. Splnění občanské povinnosti – jít volit – se nikdy nezdálo tak obtížné. Musel vybíral mezi představitelkou establishmentu, a to se vším všudy co to v USA znamená. Na druhé straně stál nepředvídatelný kandidát, u něhož se dalo jen tajně doufat, že jeho buranské rysy zaoblí soukolí státní administrativy. Amerika si vybrala špatnou nejistotu.

 

Oba kandidáti si dle průzkumů navíc vedli mimořádně špatně v oblíbenosti a schopnosti přesvědčit Američany, že s nimi bude „Amerika opět skvělá.“ Voliči se v kampani rozdělili na dva téměř stejně velké tábory, jedno však měli společné: ani jednoho z kandidátů vlastně nechtěli. „Na první dobrou“ z toho vyplývá logický závěr, že by to v USA chtělo ještě alespoň jednu třetí stranu, aby výběr kandidátů byl širší. Jenže česká zkušenost s přímou volbou prezidenta ukazuje, že ani pluralita kandidátů nemusí vést k uspokojivému výsledku.

 

Je-li produktem vrcholné demokracie volba mezi Clintonovou a Trumpem, pak si člověk chtě nechtě připomíná kritiku demokracie z per starověkých filosofů, z nichž někteří (např. Aristoteles) ji považovali za nežádoucí formu vlády (vedle tyranie či oligarchie). Příliš čerstvá je také ještě rána, kterou pohledu na demokracii zasadilo britské brexitové referendum, kde hlas lidu, veden částečně lžemi, nostalgiemi či lhostejností, vedl k výsledku, který patrně bude muset mírnit zásah stavovského parlamentu. Ten je mimochodem plodem demokracie jen ve své dolní komoře. Ukazuje se také, že přebytek informací v rámci médiakracie (do níž demokracie v současnosti zmutovala) je stejně nebezpečný jako informační nedostatek.

Politika se mění v prostředí, kde souboj myšlenek je někdy těžko odlišitelný od utkání, kdo lépe lže. Chybějí korektivy, např. odpovědnost vůči vlastnímu svědomí, cti či vyšší autoritě. Spoléhat se na to, že stále ještě platí, že „hlas lidu je hlas boží“ v tom smyslu, že výsledek bude menším zlem, resp. že většina vycítí lépe společné dobro, vyžaduje za těchto okolností opravdovou víru v zásah Prozřetelnosti.

 

Jakoby se kampaň zvrhla v show a zábavu. „Ubavit se k smrti“ je název kritické knihy profesora Neila Postmana z osmdesátých let minulého století. Jen v tomto kontextu se snad někdo může zasmát bonmotu Miloše Zemana, že Clintonová neuspokojila manžela, a tudíž neuspokojí ani Ameriku. Ale zde možná šlo o víc, a to sdělit českému voliči, že má stranit kandidátovi, který se bratříčkuje s putinovským režimem, ostatně tak jako autor bonmotu sám. 

 

Ještě nikdy nebyl rozdíl ve skladbě elektorátu mezi Republikány a Demokraty tak dramatický. Republikánská strana, tradičně hájící zájmy podnikatelů, elit a tradicionalistů, udělala po letech čelem vzad a namířila si to přímo doprostřed elektorátu, který byl kdysi spíše vyhrazen demokratům. Trumpovi voliči byli podle statistiky New York Times „bílí heterosexuální muži se středním vzděláním“, zatímco  Afroameričané a  Hispánci volili Clintonovou. Není škoda, že politickým mluvčím chudého bílého heterosexuálního muže se základním nebo středoškolským vzděláním se stal zrovna Trump?  Zatímco Demokrati ochraňují jakoukoliv minoritu, na onoho muže, ohroženého v postindustriální společnosti chudobou, nezaměstnaností, rozvodovostí atd., který však patří k základu fungující společnosti, se doposud nikdo plně neorientoval. Bránit ho je třeba, škoda jen, že se toho ujal právě Trump.

 

Je tedy nějaká dobrá zpráva, pramenící z výsledku voleb pro středoevropského voliče, který

měl na kampani také zájem. Asi ne. Ale evropskému občanovi by nemělo být lhostejné, jak nový nájemník Bílého domu bude přistupovat k otázkám mezinárodní bezpečnosti.

Jak se budoucí prezident postaví k dlouholeté zahraniční politice USA, která vždy spočívala v jasné deklaraci kurzu, předvídatelnosti a dodržování spojeneckých závazků?

Podle Trumpa je totiž NATO zastaralou institucí a zda budou chtít USA i nadále platit evropskou bezpečnosti, zvlášť když samy evropské státy platí méně, než se zavázaly, je také otázkou. Nemáme se bát spojenectví USA s Ruskem? Trump svůj obdiv k Putinovi neskrýval, a že šéf jeho kampaně obchoduje s Rusy a šéf jeho zahraničně-politických poradců pracuje pro Gazprom jsou veřejně známé informace. Jak se americký prezident postaví tzv. Islámskému státu? Trump údajně má svůj plán, jak ho zničit. Snad nevyplní všechny své hrozby!  Pro Evropu je Trumpovo vítězství rozhodně ta méně pozitivní zpráva, než kdyby vyhrála Clintonová. Jeho nečitelnost může být pro Evropu určitým rizikem. Zda se však jeho ostrá slova z kampaně, přenesou i do reality, ukáže až čas.

 

Vyšlo v magazínu Dotyk, 9. 11. 2016

16. 09. 2016

Evropští političtí lídři se scházejí v Bratislavě na neformálním summitu členských zemí EU, jehož cílem má být mimo jiné i určení nové cesty pro Unii po brexitu. Hlasy volající po revizi evropského projektu se samozřejmě začaly ozývat již dávno, ale až výsledek britského referenda způsobil, že toto jednání bylo uvedeno v realitu. Velká Británie, bohužel, bude mít jen malou nebo spíše žádnou příležitost diskutovat o tom, co se bude dít dál. Theresa May do Bratislavy není pozvána a summit se bude konat bez ní. Evropská unie se tedy již dnes zredukovala z osmadvacítky na sedmadvacítku, i když Britové zatím žádost o vystoupení z EU nepodali. Ostatně, jak by Británie mohla mluvit do budoucnosti Unie, na níž se nebude podílet, když evidentně neumí poradit ani sama sobě: nepřipravenost brexitýrů na výsledek referenda je ostudnou kapitolou politických dějin Británie.

Jednání o něčem, co se nestalo

Představitelé členských států Unie se tak mají zabývat budoucností Evropy po události, ke které zatím ještě vůbec nedošlo. Navíc dnes ani nedokážeme odhadnout, kdy a zda vůbec k ní dojde. Různé studie poukazují, že plné členství je ve srovnání s ostatními variantami vztahu nečlenského státu a EU nakonec nejvýhodnější, což je možná i důvodem, proč Británie tři měsíce od referenda žádný výstupní plán nemá a stále otálí vydat se na cestu, ze které není návratu. A právě v případě výsostně pragmatické Británie jsem velmi zvědav, jak se touto situací popasuje.

Tanec na tenkém ledě

Politická důležitost nadcházejícího neformálního summitu je evidentní, ale praktické dopady jeho závěrů lze nyní jen odhadovat. Proto bych se chtěl na tuto situaci podívat pohledem právníka. EU klade důraz na dodržování práva, ale jsme v situaci, kdy se politika a právo dostávají do rozporu. Pokud totiž o událostech po referendu, ale ještě před oficiálním oznámením brexitu ze strany Britů, jednáme a debatujeme ve formátu EU-27, asi neporušujeme evropské právo. Zástupci Británie se ale nebudou moci účastnit oficiálních jednání o vystoupení v Evropské radě a Radě Evropy, a na neformální setkání se to zřejmě nevztahuje. Smlouvy o EU totiž žádný takový formát jednání neznají. I samotná Evropská komise si zakázala jakákoliv jednání o brexitu do té doby, než skutečně dojde k aktivaci článku 50 Lisabonské smlouvy (členská země Unie požádá o vystoupení z EU a má dva roky na jednání o podmínkách odchodu – pozn. red.). Tento týden v rámci plenárního zasedání ve Štrasburku jsme také odmítli debatovat o odchodu Velké Británie z EU, a to právě z důvodu, že tento článek ještě nebyl aktivován. 

Ovšem na straně Británie už tak právně čistá obloha není. Británie např. již jedná o budoucích smlouvách o mezinárodním obchodu (např. nedávno na G-20), což je oblast ve výlučné pravomoci EU, a tudíž zakázané v době, kdy ani formálně svůj úmysl vystoupit nedala najevo. Politicky (ne právně) by se ještě mohlo toto porušení členských závazků ospravedlnit. 

Z právního hlediska by správnou reakcí Komise měla být žaloba na Británii k Soudnímu dvoru EU pro porušení zakládacích smluv – porušování dělby pravomocí mezi EU a členskými státy. Pochybuji ale, že se tak stane, jednak kvůli pochybné vymahatelnosti takového rozsudku v budoucnosti (průměrná délka řízení je asi 21 měsíců), druhak kvůli politicky nežádoucímu zhoršení vzájemných vztahů.Nicméně je otázkou, zda vědomým nepodáním žaloby se samotná Komise nedopouští protiprávní nečinnosti, žalovatelné u Soudního dvora.

Rudý hadr na býka

Právními kroky tedy nechceme budoucí jednání s Británií zatěžovat. Politicky to ovšem Evropský parlament již udělal. Šéfové politických frakcí zvolili „brexitského vyjednavače" Guye Verhofstadta, excentrického rétora, eurofederalistu a šéfa skupiny liberálů, který na zastánce brexitu působí jako rudý hadr na býka. Nevím, zda to přispěje k dobré dohodě o vystoupení, dává nám to ovšem jistotu, že základy unijní spolupráce budou ze strany Evropského parlamentu obhajovány tvrdě. V tomto světle případná právní žaloba na Británii se jeví jako zanedbatelná maličkost.

 

Vyšlo v magazínu Dotyk 15.9. 2016

16. 09. 2016

Za odpovědí na tuto zdánlivě jednoduchou otázku můžeme nalézt i vysvětlení, proč je u nás středová a zejména křesťansko-demokratická politika tak slabá, zatímco jinde, včetně Evropského parlamentu, jde o velmi silný, ne-li hlavní politický proud.

V podstatě už od sametové revoluce se českému voliči namlouvá, že politik musí být buď nalevo, anebo napravo, jinak je nerozhodný, když už ne oportunistický. Kvízová otázka „had na tři“, urážející bývalého předsedu KDU-ČSL Josefa Luxe, je učebnicovým dokladem tohoto zjednodušeného přístupu k politice. Přijmout levo-pravou rétoriku totiž znamená, že celá politika je jednorozměrná, že má jednu dimenzi odpovídající jediné hodnotě, ať už ji pojmenujeme jakkoliv, např. mírou přerozdělování daní či majetku. Levo-pravá rétorika totiž od sametové revoluce vyhovovala dvěma silným politickým subjektům ODS a ČSSD k vytěsnění další politické konkurence. Tyto dvě strany chtěly rozdělit voliče v podstatě na dva tábory – zjednodušeně řečeno na závisláky na sociálních dávkách a na nesolidární individualisty.

Jenomže pokud připustíme, že život sám není jen o penězích, a tudíž ani politika by taková neměla být, pak i jednorozměrný pohled na ni padá. Politika má být kolbištěm i o jiné hodnoty než o míru přerozdělování daní. Ochrana dětí v rodině jako budoucnost národa, ochrana životního prostředí či přístup k mezinárodním vztahům svědčí o tom, že při hledání společného dobra existuje při vymezování politického postoje více os než jedna. Vedle oné ekonomické zde bude např. osa konzervativně-liberální: člověk může být liberálem na levici i na pravice ekonomické osy. I hodnota demokracie by zasloužila samostatnou osu: současná debata o možnosti v krajním případě obhajovat demokracii či jiné podstatné hodnoty mimodemokratickými nástroji (Pinochet?) nebo třeba ideje monarchistů se nám do jedné či dvou výše uvedených os nevejdou.

Pokud se tedy politika nevtěsná na jedinou hodnotovou osu, pak celý český levo-pravý diskurs je opravdu, ale opravdu falešný a prázdný, či spíše účelově matoucí. Pohled na stav české společnosti nám – bohužel à contrario – potvrzuje prokazatelný fakt, že bohatý je ten stát, který má silný střední stav, čehož se dosahuje středovou politikou. Není to horních deset tisíc, ani závisláci na sociálních dávkách, ale střední stav, který je nositelem tradic, dobře vychovaných dětí, stav lidí, kteří chodí za opravdovou kulturou, čtou knihy a vytvářejí neziskový sektor. Je to střední stav, který vytváří ekonomické bohatství národa. Proto si západní prosperující státy hýčkají středostavovské drobné podnikatele a malé podniky: ti jim neutečou s daněmi do daňových rájů, ti vytvářejí 80% HDP. A to ani nemluvím o léčebných účincích středové politiky na rozpolcenou společnost, jako je ta naše.

Nutno ovšem dodat, že levo-pravé zmatení není vrcholem zmatenosti českého voliče. Ten je nyní masírován tím, že v politice jsou buď zlé zavedené strany, anebo dobrá hnutí nepolitických politiků, která vlastně žádný politický program nemají. Že český volič přešel po čtvrt století po sametové revoluci od levo-pravé pomatenosti k pomatenosti o úloze politických stran ve veřejném prostoru (tedy směrem k anarchii, dobré pro klientelismus a berlusconizaci), to ukazuje, že problém není v politickém systému, ale ve voliči. Lékem je vzdělanost a návrat ke křesťanským hodnotám.

Glosa vyšla na webu IKDP 21. srpna 2016

Můj program

Rozhodl jsem se pracovat pro české občany tak, aby měli z mé práce konkrétní prospěch. Udělám vše pro to, abych napomohl této zemi k ekonomické prosperitě, zaměstnanosti, vzdělání a bezpečí. Protože tyhle věci nejdou jedna bez druhé. Bez vzdělání nebudeme mít nikdy ekonomiku s vysokou přidanou hodnotou, která je zdrojem blahobytu. Bez zaměstnanosti nebudeme mít sociální smír a spokojené lidi. A bez bezpečnostní politiky nebude vůbec nic, ani prosperita, ani budoucnost.

Toto všechno je možné z Evropského parlamentu ovlivnit.

Regiony, které jsem navštívil
Pokud se Vám mapy nezobrazují, musíte povolit funkci sledování GPS ve Vašem počítači, která se objeví při najetí myší na mapu