Aktuálně
12. 08. 2016

Setkal jsem se s Hennadijem Afanasjevem, 26-letým ukrajinským fotografem z Krymu, který pobývá v těchto dnech v České republice na pozvání Člověka v tísni. Hennadij byl za podivných okolností v květnu 2014 zadržen FSB v Simferopolu. Ve vazbě byl mučen a brutálně týrán. FSB/KGB metody za posledních 90 let nezměnila, esesáci se od nich mohli učit. Během neveřejného procesu v prosinci 2014 byl odsouzen k sedmi letům vězení za údajné teroristické spolčení a další trestné činy. V září 2015 byl převezen do gulagu v republice Komi. Propuštěn byl až 14. června 2016 spolu s dalším ukrajinským občanem Jurijem Sološenkem výměnou za dva oděské organizátory takzvané Národní rady Besarábie. I po propuštění Hennadije Afanasjeva a Jurije Sološenka zůstává v ruských vězeních minimálně dvacet devět Ukrajinců, kteří byli v Rusku a na Krymu ve vykonstruovaných a protiprávních procesech odsouzeni nebo na rozsudek v politicky motivovaných kauzách teprve čekají, což je alarmující.

29. 07. 2016

K politizaci sportu došlo už v momentě, kdy doping začal v Rusku organizovat politický orgán – státní ministerstvo sportu. Pokud někdo hořekuje nad politizací ze strany  Mezinárodní atletické federace (IAAF), pláče na špatném hrobě. Tím správným hrobařem ruské olympijské atletiky je ruské ministerstvo. 

K hodnotám sportu a mezinárodního olympijského hnutí patřil především rozvoj těla, vůle a ducha. Stačí se podívat na dva úvodní články Olympijské charty (celá charta zde):

1. Olympismus je životní filozofií, povznášející a vyváženě spojující v jeden celek zdatnost těla, vůle a ducha. Spojením sportu, kultury a výchovy usiluje olympismus o vytvoření způsobu života, založeného na radosti z vynaloženého úsilí, na výchovné hodnotě dobrého příkladu, sociální odpovědnosti a na respektování základních universálních etických principů.

2. Cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti.

Doposud bylo možné chápat doping jako individuální narušení těchto hodnot. V momentě, kdy jejich narušování začne záměrně a masově organizovat narušování nějaký stát, nesmí se divit, že i jeho příslušníci za to budou pykat. I mně vadí uplatnění kolektivní viny, ale je to důsledek státního politického zásahu do fair play. A pokud jsou neprávem postižení i ti atleti, kteří jsou „sportovci duší i tělem“, tak by jim poplivání olympijských hodnot jejich státem nemělo být lhostejné a měli by se oni sami ozvat. Přece nemohou dobrovolně reprezentovat zemi, která olympijskou myšlenku cíleně pošlapává. Pokud jim však jsou olympijské hodnoty ukradené a jde jen o to, jak nejjednodušeji urvat medaili, nemají na olympiádě co dělat! Olympijské hry jsou něčím větším. Je to světový svátek sportu.

Vlastně mě ani nepřekvapuje, že je to právě Rusko, které ze lži a podvodu udělalo součást své oficiální vojenské a zahraničněpolitické doktríny. Takové zemi nemůže být nic svaté, tedy ani olympijská charta. My bychom si ale tyto hodnoty neměli nechat rozbít, zvlášť v dnešní době, kdy se vše relativizuje a zpochybňuje.

 

Vyšlo v Lidových novinách, 29.7.2016

 

 

 

28. 07. 2016

Útok ve francouzském Rouenu ukazuje, že cíle islamistů jsou zcela opačné než cíle uprchlíků a jiných migrantů. Zatímco uprchlíkům jde o život a migrantům o lepší život, islamistům jde o zničení prostředí pro lepší život. Křesťané se zpravidla profilují jako zastánci uprchlíků, a tak útok na ně je i útokem nejen na hodnoty Evropy, ale i na uprchlíky.

Napsal jsem
22. 08. 2016

Za odpovědí na tuto zdánlivě jednoduchou otázku můžeme nalézt i vysvětlení, proč je u nás středová a zejména křesťansko-demokratická politika tak slabá, zatímco jinde, včetně Evropského parlamentu, jde o velmi silný, ne-li hlavní politický proud.

V podstatě už od sametové revoluce se českému voliči namlouvá, že politik musí být buď nalevo, anebo napravo, jinak je nerozhodný, když už ne oportunistický. Kvízová otázka „had na tři“, urážející bývalého předsedu KDU-ČSL Josefa Luxe, je učebnicovým dokladem tohoto zjednodušeného přístupu k politice. Přijmout levo-pravou rétoriku totiž znamená, že celá politika je jednorozměrná, že má jednu dimenzi odpovídající jediné hodnotě, ať už ji pojmenujeme jakkoliv, např. mírou přerozdělování daní či majetku. Levo-pravá rétorika totiž od sametové revoluce vyhovovala dvěma silným politickým subjektům ODS a ČSSD k vytěsnění další politické konkurence. Tyto dvě strany chtěly rozdělit voliče v podstatě na dva tábory – zjednodušeně řečeno na závisláky na sociálních dávkách a na nesolidární individualisty.

Jenomže pokud připustíme, že život sám není jen o penězích, a tudíž ani politika by taková neměla být, pak i jednorozměrný pohled na ni padá. Politika má být kolbištěm i o jiné hodnoty než o míru přerozdělování daní. Ochrana dětí v rodině jako budoucnost národa, ochrana životního prostředí či přístup k mezinárodním vztahům svědčí o tom, že při hledání společného dobra existuje při vymezování politického postoje více os než jedna. Vedle oné ekonomické zde bude např. osa konzervativně-liberální: člověk může být liberálem na levici i na pravice ekonomické osy. I hodnota demokracie by zasloužila samostatnou osu: současná debata o možnosti v krajním případě obhajovat demokracii či jiné podstatné hodnoty mimodemokratickými nástroji (Pinochet?) nebo třeba ideje monarchistů se nám do jedné či dvou výše uvedených os nevejdou.

Pokud se tedy politika nevtěsná na jedinou hodnotovou osu, pak celý český levo-pravý diskurs je opravdu, ale opravdu falešný a prázdný, či spíše účelově matoucí. Pohled na stav české společnosti nám – bohužel à contrario – potvrzuje prokazatelný fakt, že bohatý je ten stát, který má silný střední stav, čehož se dosahuje středovou politikou. Není to horních deset tisíc, ani závisláci na sociálních dávkách, ale střední stav, který je nositelem tradic, dobře vychovaných dětí, stav lidí, kteří chodí za opravdovou kulturou, čtou knihy a vytvářejí neziskový sektor. Je to střední stav, který vytváří ekonomické bohatství národa. Proto si západní prosperující státy hýčkají středostavovské drobné podnikatele a malé podniky: ti jim neutečou s daněmi do daňových rájů, ti vytvářejí 80% HDP. A to ani nemluvím o léčebných účincích středové politiky na rozpolcenou společnost, jako je ta naše.

Nutno ovšem dodat, že levo-pravé zmatení není vrcholem zmatenosti českého voliče. Ten je nyní masírován tím, že v politice jsou buď zlé zavedené strany, anebo dobrá hnutí nepolitických politiků, která vlastně žádný politický program nemají. Že český volič přešel po čtvrt století po sametové revoluci od levo-pravé pomatenosti k pomatenosti o úloze politických stran ve veřejném prostoru (tedy směrem k anarchii, dobré pro klientelismus a berlusconizaci), to ukazuje, že problém není v politickém systému, ale ve voliči. Lékem je vzdělanost a návrat ke křesťanským hodnotám.

Glosa vyšla na webu IKDP 21. srpna 2016

28. 07. 2016

Masová zatýkání v armádě, stanné právo, vládnutí pomocí dekretů, příprava znovuzavedení trestu smrti, odstoupení od Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, zavírání škol a univerzit atd. atd. Takové zprávy z Turecka byly ještě před několika týdny nepředstavitelné.

Převratný odklon Turecka od klasické demokracie vyvolává řadu otázek. Šlo o puč zinscenovaný – podle vzoru zapálení Reichstagu nacisty? Jak je možné, že následné čistky byly tak dobře připraveny? Máme se obávat další imigrační vlny z Turecka? Budou její součástí i sami Turci? Ohrožuje tento vývoj také naši bezpečnost v rámci NATO? Mezi všemi těmito otázkami, které si nyní klademe, mě osobně pálí zejména tři zásadní věci:

1. Můžeme k tomu všemu nemlčet při vědomí, že se Erdoğan možná „pomstí" znovuotevřením stavidel migrační vlny?

2. Co když se Atatürk mýlil a průměrný Turek si skutečně nepřeje sekulární demokracii západního střihu? Jak se s tím snoubí naše odkazy na demokracii?

3. Získal by Erdoğan i po čistkách ve volbách přes 50 % hlasů? A bude vůbec v dohledné době ještě nějaká příležitost si tuto skutečnost ověřit v demokratických volbách, když je opozice likvidována?

Přímý vliv na naši bezpečnost

Pojďme to ale rozebrat od začátku. Povinností každého státu, tedy i našeho, je postarat se o bezpečnost svých občanů. Nestačí tedy jen konstatovat, že českým turistům na tureckých plážích se nic nestalo. Významnou zárukou naší bezpečnosti je naše členství v NATO. K tomu patří jisté povinnosti. Mimochodem – jednou z našich povinností je financování armády v dohodnuté výši, které plníme jen částečně. Ať chceme, nebo ne, Turecko je, nebo alespoň doposud bylo, východní baštou NATO, když si odmyslíme jeho prohřešky ve vztahu k IS.

Turecko navíc nyní potřebujeme i k řešení migrační krize. V současnosti údajně zadržuje na svém území 2,5 milionu migrantů potenciálně směřujících do Evropy. Migrační krize znamená destabilizaci Evropy, a tudíž se i toto přímo dotýká naší bezpečnosti.
Je tedy jasné, že tureckou spolupráci k zajištění naší vlastní bezpečnosti potřebujeme. Ale – masová podpora turecké veřejnosti vůči Erdoğanovým krokům se nám nezamlouvá, protože Evropa je postavena na určitých hodnotách a současné Turecko je zjevně nesdílí a nechce sdílet.

A naší povinností je tyto hodnoty chránit, především v Evropě, a lidem mimo Evropu pomáhat ke svobodě, demokracii a právnímu státu do míry, která neohrožuje naši bezpečnost. Tuto míru ale musíme testovat, pro jistotu nedělat nic není řešení. Co nám tedy zbývá?

Jak podráždit Erdoğana

Myšlenky na zavedení sankcí bych v tuto chvíli odmítl. To, co se v Turecku děje, je vnitrostátní situace, která se dramaticky liší např. od okupace Krymu či východní Ukrajiny. Navíc neumíme s určitostí říci, do jaké míry je masová podpora Erdoğanovi umělá.
Jak jinak testovat tu míru možné obhajoby západních hodnot? Co třeba pozastavit účast tureckých fotbalových klubů v soutěžích organizovaných UEFA – byl by to správný vzkaz prostému tureckému voliči o tom, co si Evropa o jeho konání myslí? Fotbal je v Turecku druhé náboženství, tedy oblast pro mnoho lidí citlivá.

Že jde o politizaci sportu? Ano, ale jsou snad politizace akademických svobod, jejich omezování, zavírání univerzit, vyhánění děkanů a profesorů přípustné? Máme se tvářit, že masové porušování lidských práv nemá co dělat se sportem? Anebo si řekneme, že když máme vztahy se Saúdskou Arábií, kde existuje trest smrti, a to dokonce kamenováním, tak je třeba tureckou změnu prostě přijmout?

Možná by správná reakce měla vzejít od jednotlivců. Turecko je oblíbená dovolenková destinace, neměli bychom si tedy říci, že když Erdoğan dělá z Turecka žalář, my tam nepojedeme? Je sice pravděpodobné, že takové odhodlání nám vydrží tak rok, možná dva, ale…

U obou těchto nápadů zůstává otevřená další otázka: opravdu si myslíme, že režim, který se právě chystá k masové popravě padesáti tisíc lidí, se bude ohlížet na fotbal či turistiku? Odpověď je nasnadě: výsledkem by bylo spíše poškození řadového občana a podráždění Erdoğana. Pokud je to ovšem ten občan, který drží Erdoğana u moci, pak to stojí za úvahu.

Publikováno v magazínu Dotyk 26.7.2016

16. 07. 2016

Komise J.- C. Junckera si dala do vínku heslo „velká ve velkých věcech a malá v malých“. Chce se tedy soustředit jen na velké věci. S tím možná někomu disonuje nařízení o emisích nesilničních vozidel, mezi nimiž přičinliví novináři objevili i sekačky. A bylo zaděláno na mediální poprask takového rozměru, že někteří méně stateční kolegové europoslanci dokonce změnili záznam o svém hlasování.

Ani já nejsem přesvědčen o tom, že bychom takovou legislativu nutně potřebovali, ale nevadí mi. Zato ten poprask okolo mi nápadně připomíná výsměch spořivým žárovkám. Nevím totiž, co je špatného na úspoře elektřiny. O to větší překvapení pro mě je, jak mnoho lidí nasedlo na tu posměvačnou vlnu, jejíž obsah spíše vypovídá něco o nich samotných a jejich nepoužívání hlavy, než o žárovkách, sekačkách a EU.

Že jsem to s tím „nepoužíváním hlavy“ přehnal? Nemyslím. Stačí si položit jednoduchou otázku: proč se kvůli sekačkám a žárovkám posmíváme hloupému Bruselu a neposmíváme se Česku? Česko totiž v Radě ministrů EU hlasovalo jak pro žárovky, tak pro sekačky. Neposmíváme se spíš sami sobě? My jsme také součástí Evropské unie, takže výsměch Bruselu je výsměchem nám samotným. Pokud někteří volají kvůli takovým věcem po vystoupení z Unie, měli by tedy především volat po vystoupení …z Česka.

Kupodivu na tuto populistickou vlnu nasedl i tak zorientovaný komentátor jako Martin Fendrych. Ke konci svého blogu „Masové vraždění v Nice, teror nového věku. A Brusel reguluje sekačky na trávu. Něco je špatně“ (zde) nejprve chabě propojil útoky z Nice s brexitem s tím, že „jednou z příčin Brexitu byla také neschopnost (a neochota, nezapomeňme) chránit vnější hranice EU“. Ta chabost spočívá jednak v tom, že vnější hranici si chrání jednotlivé členské státy, ne EU, druhak v tom, že Británie není v Schengenu a hranici si vždycky chránila sama. A završuje to druhou úvahou, že reakcí na brexit v Bruselu mj. je „nové závazné nařízení o sekačkách na trávu.“ 

Jak jsem napsal, nehodlám toto nařízení obhajovat, nejsem jeho fanouškem. Ale s takovými komentáři jako je ten Fendrychův to daleko nedotáhneme. Kdyby se snažil být jen trochu objektivní, tak by dodal nejméně tři věci: 

Zaprvé, Evropský parlament především ve stejnou dobu schválil vznik evropské pobřežní a pohraniční stráže – podpůrné jednotky o síle 1500 mužů, důležité opatření na podporu členských států při jejich odpovědnosti za ochranu hranice. Mimochodem, do toho nám Fendrychova slova „(a neochota, nezapomeňme) chránit vnější hranice EU“ nějak nesedí, že?

Zadruhé by se pan Fendrych kvůli objektivitě podíval na českou politickou scénu. A co by viděl? Český premiér v rámci nicejských útoků a brexitu řeší homofobní soc-dem poslankyni Nytrovou, předseda sněmovny vítá předsedkyni Všelidového shromáždění ČLR a ministr financí s podezřením na mnohonásobný střet zájmů vše pokládá za útok na svoji osobu. 

A zatřetí, má se život kvůli nicejským útokům a brexitu zastavit? To bychom byli tam, kde nás teroristé chtějí mít. Jistě, bezpečnost je priorita. Bezpečnost není luxusní přívěšek, který si koupíme, když už je vše ostatní zaplaceno. Je to předpoklad prosperity a dobrého života. Ale brexit? Dnešní Unie začala dvacet let předtím, než do ní bylo napotřetí dovoleno Británii vstoupit. Proto brexit je pro Unii politováníhodná událost, oslabení a výzva k sebereflexi, ale ne katastrofa. Katastrofou by bylo, kdyby se rakovina populistických hodnocení evropské spolupráce podstatněji promítla do reálné politiky. Ale to si pravděpodobně nepřeje ani pan Fendrych.

Můj program

Rozhodl jsem se pracovat pro české občany tak, aby měli z mé práce konkrétní prospěch. Udělám vše pro to, abych napomohl této zemi k ekonomické prosperitě, zaměstnanosti, vzdělání a bezpečí. Protože tyhle věci nejdou jedna bez druhé. Bez vzdělání nebudeme mít nikdy ekonomiku s vysokou přidanou hodnotou, která je zdrojem blahobytu. Bez zaměstnanosti nebudeme mít sociální smír a spokojené lidi. A bez bezpečnostní politiky nebude vůbec nic, ani prosperita, ani budoucnost.

Toto všechno je možné z Evropského parlamentu ovlivnit.

Regiony, které jsem navštívil
Pokud se Vám mapy nezobrazují, musíte povolit funkci sledování GPS ve Vašem počítači, která se objeví při najetí myší na mapu